Začneme tím, že jsem fanoušek filmové série X-men. Vzpomínám na to, jak mně první film před dlouhými 17 lety nadchl. Po skoro dvaceti letech se celý filmový svět ukončil. Už nebudou žádní X-meni a ani Wolwerine, který se stal tou neslavnější osobou v celém filmovém mutantním vesmíru.
Po dlouhé době si hlavní tvůrci dali záležet, aby film úplně jiný, než veškeré všechny předchozí. Už to není hlavně o sci-fi prvcích, ale to soukromé drama o tom, jak hlavní postava postupně umírá a blíží se její konec.
Po dlouhém životě, v roce 2029, existuje na Zemi pouze několik mutantů a nás zajímá příběh o dvou neslavnějších. Wolverine, který už má za sebou hezkou řádku desítek let. Stálá přítomnost smrti z něj udělala psychickou trosku. Druhý ze slavných mutantů je Profesor X, který už má také těsně před smrtí. Jeho stáří z něj udělalo ještě větší trosku, něž by se dalo čekat. Jeho mutace se stala nebezpečnou, smrtelnou pro své okolí.
Tyto dva přírodní poslední mutanti zažijí svojí poslední cestu do Edenu. Přidá se k nim malá dívka, možná i Wolverinova dcera, u které její schopnosti nejsou vytvořené přírodně, ale je genetickým experimentem, kterého hledá vláda a další zlí lidé. Tato trojice prožije svůj příběh k vykoupení jejich hříchů a stáří.
Hugh Jackman svojí postavu zná, už po sedmi dílech ví, co může od svého mutanta očekávat. Ví, co prožil a dokáže svého přestárlého hrdinu, který už je dost starý na umření, zahrát tak dokonale, jak by to ani nikdo jiný nezahrál.
Patrick Stewart zase patří mezi klasické herce z Anglie, který dokáže zahrát svého Profesora X, ještě lépe, než by se čekalo. Na těchto dvou hercích celý film stojí. Zdárně jim sekunduje mladá herečka Dafne Keen, pro kterou je to filmový debut. Vzala si od srdce rady od dvou zkušených herců a svoji malou mutantku hraje srovnatelně, i lépe, s herci, kteří už mají několik desítek úspěšných filmů za sebou.
Kdo by očekával, že druhá režie zkušeného režiséra James Mangolda s sci-fi filmem bude stejná, jako když se prvně objevil Wolverine v Japonsku, tak je zklamán. Tentokrát pořádně prodiskutoval s herci o čem by měl být celý film, napsal povídku a ve společnosti s dalšími dvěma scénáristy postavil příběh, který by se dal považovat na film roku. To, že se jim to vlastně povedlo, to se nečekalo, ale opravdu se z něho stal druhý nejlepší film po prvním z roku 2000.
Všemu samozřejmě lehce dopomohly lokace, triky a masky, ale velkou součástí filmu je také hudba, která se Marco Beltramimu podvedla. Má sice zkušenosti s Hellboyem a Já robot, ale podle mě je to jeho nejlepší soundtrack, který složil. Přesně hodil k vyznění filmu a hlavně písně od Johnnyho Cashe jsou přesně tím, co celý film také drží nad úrovní Hollywoodské produkce.
Mám sice pro filmy ze světa X-menů slabost, ale tento poslední snímek je přesně tím, čím završit celou 17. letou historií. Snímkem, který je úplně jiný než předchozí snímky a určitě by obstál jako sám o sobě, i kdyby byl pouze o dvou stárnoucích lidech, kteří rozjímají o smyslu života a umírání.
Původní vydání článku 2. března 2017 – Kritiky.cz
