Hranice, náklaďák, dvojice řidičů na česko-německém přechodu, nervozita, že nevyjde to co má vyjít. Takhle začíná jeden ze dvou hlavních příběhů filmu Horem Pádem. Ta dvojice řidičů osob jsou převaděči Milan (Jan Budař) a Goran (Zdeněk Suchý), kteří převážejí hromadu ilegálních uprchlíků mezi Německem a Českem. Po úspěšném převozu vysadí uprchlíky v lese. Ale bohužel nedokážou opravdu vysadit všechny a uvnitř náklaďáku zapomenou několika měsíční dítě. A to jsou nuceni dítě prodat do bezdětné rodiny Františka (Jiří Macháček) – jeho družce Milušce (Nataša Burger). František je oddaný Sparťan a Miluška šíleně touží po dítěti.
Druhým příběhem je příběh rodiny, starého otce, vysokoškolského profesora Otakara (Jan Tříska), jeho mladé partnerky Hany (Ingrid Timková) a jejich společné dcery (Kristýna Liška Boková). Otec během přednášky studentům dostane mrtvici, a tak se rozhodne, že chce před smrtí ještě vidět svého prvorozeného syna Martina (Petr Forman), který žije v Austrálii a svého otce nerad vidí.
Nesmíme zapomenout na manželku Otakara, Věru (Emilía Vašáryová), se kterou se během dvaceti let Otakar nerozvedl, přestože s ní přes dvacet let nemluvil.Kterou sice nerad vidí, ale jeho syn potřebuje od matky podporu, aby se s ním mohl setkat, tak i na ni přijde řada.
Je docela škoda, že se oba dva příběhy (Františka a Otakara) málo spojují, že jediné, co je spojuje jsou emigranti a několik málo scén. Protože oba příběhy by mohli fungovat úplně samostatně, není mezi nimi skoro žádny spojující prvek.
Scénárista Petr Jarchovský šel s dobou a napsal dva důležité příběhy na téma emigrantů a emigrantů a aktuální kritikou moderní doby, jak bohatých lidí, rodina Otakara, tak chudých, jako je rodina Františka. A taky trochu o tématu rasové tolerance a netolerance.
Věra žije v žižkovské čtvrti plné cikánů a přistěhovalců z různých částí světa, se cítí cizím člověkem mezi ostatními lidmi, cítí ,že mezi ně nepatří a je z toho otrávená.
František je zarytý sparťanský fanda, který má svým způsobem rasistickou krev, která snese pouze bílou rasu. Ale jeho manželka Miluška šíleně touží po dětech, které sama nemůže mít, a tak snese i koupené dítě, přestože je tmavé barvy. A díky tomu se na čas z něho stává opravdu normální člověk.
Martin je emigrant, který si v Austrálii našel nový život, nové uplatnění, svého koníčku fotografování. Našel si tam svou ženu – černé pletí, se kterou je šťastný. A má s ní samozřejmě svého syna.
Nebylo by scénáře bez režiséra, který tuto látku vezme do kleští a udělá ze scénáře dobrý film. Hřebejk patří mezi lepší, poslední dobou nejlepší, české režiséry, a tak jeho film je vždy zajímavý a plný hereckých koncertů. A film Horem Pádem má koncertů hned několik.
Největší hereckou postavou je Emília Vášáryová, která svou Věru dokázala zahrát s takovou přesností. Ve filmu bylo její každé gesto zahráno upřímně a opravdově, že mi připadalo, jako kdyby potíže Věry opravdu prožila, světem zkažená, psychicky nevyrovnaná. A hlavně šíleně závidící svému manželovi, že má krásnou a mladou partnerku, krásnou dceru, kterou celá rodina má ráda. A to mu dává opravdu najevo. Věra žije sama, bez rodiny, bez syna, který se odstěhoval do Austrálie.
Druhý herecký koncert je Jiřího Macháčka, který je obsazen proti svému obvyklému hereckému partu. Hraje naprostého ztroskotance, který není zrovna nejchytřejší, má hodně vad, má už hodně spatných věcí, za které byl už několikrát ve vězení. A to všechno je kvůli tomu, že je zatvrdlý Sparťan a se svojí partou, která ho už několikrát podrazila, neustále je ve spojení, a tím ho stále tahá ke dnu. Přestože se František snaží, aby tomu tak nebylo. Má svojí milující manželku, dost nešťastnou, kterou miluje a kvůli ní se snaží být lepší, než byl, aby si mohl dovolit lepší práci než hlídání v lunaparku.
Kdybych rozepisoval každého herce v tomto filmu, byla by to dlouhá recenze. Hřebejk ví, jaké herce si do svého filmu zvát. A tak je úspěch zaručený. Bylo obsazeno mnoho herců, kteří patří k menší herecké špičce českého i slovenského herectví. Pozval si i hvězdy, jako je Jan Tříska, který má taky svoji roli k nezapomenutí.
Nesmíme zapomenout na Hřebečkovi oblíbená sóla herců i jídelního stolu. Každý z herců má svůj delší monolog, který jej více charakterizuje, a upřesní proč je jeho život takový, jaký je.
Kombinace Hřebejka jako režiséra, Jarkovského jako scénaristy a mnoha zkušených herců, kteří přesně hrají do potřeb příběhu, dává film, který je zajímavý sám o sobě, s příběhem, který jsme mohli prožít sami, kdybychom byli ve v té společnosti, jaká ve filmu je, přináší jeden z nejlepších českých filmů roku 2004.
Photo © Falcon
Původní vydání článku 22. února 2021 – Kritiky.cz
